První porcelánové korunky, navržené začátkem 20. století Landem byly vlastně celokeramické. Vynikaly tvrdostí, byly však poměrně křehké a tak zejména v druhé polovině téhož století se usilovně začala hledat cesta, jak je zdokonalit. Přispělo k tomu objevené vakuové vypalování a změny ve složení užívaných hmot.
Ukázala se nutnost zesílit „křehkou“ keramickou konstrukci a získat pevnější korunky, nebo v budoucnu dokonce fixní můstky. Možná cesta byla dvojí: metalokeramika s nosnou kovovou konstrukcí a konečně v 80. letech první pokusy nahradit kovovou slitinu jinou, odolnější keramickou hmotou schopnou převzít funkci kovové slitiny. Vývoj byl složitý a v současnosti se ustálil na základních typech hmot, lišících se podle složení a podle technologie zpracování. Zasahují téměř do celé fixní protetiky a všechny vynikají estetickým vzhledem a biokompatibilitou. Dají se použít ve všech situacích s očekávaným velkým mechanickým zatížením (tyto hmoty jsou opáknější, kromě těch, jež obsahují spinel MgAl2O4).
Celokeramika se v našich laboratořích obvykle zpracovává slinováním, litím, lisováním a frézováním (CAD/CAM technikou). Jsou indikovány pro zhotovování inlejí, onlejí, celoplášťových korunek v celém zubním oblouku a fixních můstků frontálních i laterálních.
Do skupiny celokeramických hmot patří mnoho různých preparátů s rozdílným složením, vlastnostmi a indikacemi.
Celokeramické systémy se liší krystalickou fází (leucit, alumina, spinel, zirkon, nebo lithium disilikát). Tvoří až 90 % objemu hmoty, což zajišťuje vyztužení.
U všech celokeramických materiálů platí, že se stoupajícím obsahem krystalické fáze, stoupá také pevnost a odolnost proti tlaku. Polykrystalická struktura, stejně jako podíl zirkonia se jeví ve fixní protetice jako perspektivní.
Výhody celokeramických náhrady jsou:
- výtečná estetika
- vysoká pevnost a přesnost při dosazení
- barevná stálost
- vyloučeno prosvítání kovu
- vyloučena alergie na kov
- nízká tepelná vodivost
- biokompatibilita
Nevýhody celokeramických náhrad jsou:
- náročnost pracovního postupu zhotovení
- nedostatečná pružnost materiálů
- finanční náročnost
Podle technologie zpracování lze celokeramické hmoty rozdělit do základních skupin:
- licí
- lisovací
- sintrovaná
- frézovací
Litá keramika
Výrobní postup je v první fázi totožný s odléváním kovových slitin. Voskový model korunky se zatmelí do fosfátové formovací hmoty a po vypálení se odlije v centrifuze z keramiky zahřáté na cca 1400˚C. Po vychladnutí se odlitek korunky, nyní jen ze sklovité fáze, vystaví tzv. keramizačnímu žíhání při teplotě okolo 1000˚C po dobu několika hodin. Vznikne tak krystalická fáze, která zlepší mechanické vlastnosti a barvu na mléčně bílou s 50% průsvitností. Estetická korunka se získá nanesením a vypálením příslušných barevných vrstev.
Technika je vhodná pro samostatné korunky na frontální zuby.
Lisovaná keramika
Lisování keramiky za tepla je založeno na stejném principu metody ztraceného vosku, jako licí technika. Voskový model se zatmelí do speciální formovací rychle tuhnoucí hmoty a vypálí se na 850˚C. Po vložení do lisovacího přístroje se při teplotě cca 900˚C keramická hmota uvedená do plastického stavu, pomocí tzv. lisovacích kolíků, vtlačí do formy. Konečná estetická úprava se provede obvyklým vrstvením. Lisovací hmoty nejsou barveny, liší se jen stupněm translucence. Lisovací technika je v praxi úspěšná a hodí se k zhotovení kteréhokoliv výrobku v systému celokeramiky.
Sintrovaná keramika
Synonyma pro tento způsob zhotovení vnitřních konstrukcí celokeramických fixních náhrad jsou: slinovací, infiltrační nebo slip – cast technika. Na pracovní model ze speciální porézní sádry se štětcem nanáší velice řídká, blátivá hmota (schlicker, slurry – bláto). Sádra odsaje vodu a suchý model se vypálí při 1120˚C, kdy dojde k slinování (sintrování), jímž vznikne pevné vnitřní jádro korunky či můstku. Na ně se pak nanáší sklovitá hmota. Při zahřívání na 1100˚C se umožní sklovité hmotě infiltrovat do krystalické báze korunky či můstku. Anatomický tvar se poté dobuduje translucentními hmotami a estetika se zajistí tradičním způsobem.
Frézovaná keramika systém CAD/CAM
Jako první ze systémů tzv. strojové keramiky vhodné pro výrobu inlejí, onlejí, faset a korunek byla CAD/CAM technologie (Computer – aided design and komputer – assisted manufacture). Frézováním se dají zhotovit všechny základní fixní náhrady. Podstatou je, že lze naskenovat obraz preparovaného zubu (v ordinaci), nebo pracovního modelu (v laboratoři). Podle obrazu uloženého v počítači se potom pomocí trojsměrné frézy během několika minut zhotoví požadovaný výrobek. K frézování se používají keramické bločky různého složení – aluminové, leucitové či zirkoniové.