Nerezavějící ocel, přesněji nazývaná chromniklová ocel, je nejstarší známá „náhradní“ slitina v protetice a používala se již od roku 1912. Na rozdíl od chromniklových slitin je základem chromniklových ocelí vždy železo v množství 72-74 % s 18-20 % chromu, 8 % niklu a méně než 0,1 % uhlíku.
V dřívějších indikacích ve fixní i snímatelné protetice jako náhražka zlatých slitin se ocel už nikde neužívá, stálé použití v protetice i v ortodoncii však mají dráty z nerezavějící oceli. Dodávaly se obvykle v různé tvrdosti, v různých profilech (kulatý, oválný, polooválný) a v různých průměrech (od 0,2 do 1,4 mm). Tvářením za studena se vytvrzují. Měla by přitom platit zásada, že nejtvrdší drát použijeme tam, kde vyžadujeme jen malou úpravu ohýbáním, a nejměkčí při nejnáročnějším formování.
Snížením obsahu kobaltu ve Cr – Co slitině ve prospěch niklu lze získat materiál, který se dá dobře mechanicky vytvrzovat. Tohoto poznatku bylo využito už před 50 lety k přípravě chromkobaltových drátů obsahujících 46 % kobaltu, 28 % chromu a 24 % niklu. Drát je dodáván jako polotvrdý a po mechanickém vytvrzení tvářením má dvojnásobnou tvrdost než nerezavějící ocelové dráty. K vytvrzení stačí prosté zformování pomocí kleští. Pevnost v tahu dosahuje až 1200 N. mm-2 a tvrdost podle Brinella BHN 320.
Vzhledem k obrovské tvrdosti je výroba chromkobaltových, přesněji chrom-kobalt-niklových drátů velmi obtížná. Hotové spony lze dokonce připájet na kovové konstrukce. Vlivem vysoké rekrystalizační teploty nedojde ke změně struktury a drát neztrácí na pružnosti. Dodatečné vytvrzení se vyvolá rázným přeleštěním tvrdým kartáčem.