Modelovací materiály

K vytvoření modelu protézy je nutné užít modelovacích materiálů. Model rozměrově i tvarově přesně odpovídá budoucí protéze a u některých snímatelných protéz ho můžeme i vyzkoušet.

Hlavním požadavkem na modelovací materiál je možnost snadného uvedení do plastického stavu tak, aby se dal formovat do složitých a přesných tvarů všech typů zubních protéz, po ztuhnutí většinou ochlazením získaný tvar podržel, aniž by podléhal dalším tvarovým a rozměrovým změnám. Měl by také mít barvu kontrastující se světlou barvou pracovního situačního modelu a měl by být buď beze zbytku spalitelný, nebo bez vsáknutí do formy vyplavitelný.

Těmto různorodým a složitým požadavkům nejlépe vyhovují různé voskové směsi, které ale kromě modelace slouží i k řadě dalších pomocných úkolů při nejrůznějších pracovních postupech. Vedle voskových směsí se v menší míře uplatňují i plasty, ať už samotné nebo jako součást vosků.

Obecné požadavky na modelovací materiály můžeme shrnout do následujících bodů:

1. Při laboratorní teplotě jsou pevné až křehké.
2. Změkčují se mezi 30-50 °C a tají při 50-95 °C, aniž by se přitom rozkládaly.
3. Roztavené mají malou viskozitu a nejsou vláknité.
4. Mají více či méně vyznačenou krystalickou strukturu.
5. Jsou lehce leštitelné a odpuzují vodu.
6. Při spálení na vzduchu nezanechají prakticky žádný zbytek.

Složení vosků

Přírodní vosky jsou dodnes základem používaných voskových směsí. Jsou však v současnosti postupně nahrazovány vosky rafinovanými nebo zcela syntetickými.

Základní složky vosků

Původně výhradně používané přírodní vosky jsou stále častěji doplňovány nebo nahrazovány vosky rafinovanými, modifikovanými nebo plně syntetickými, což je způsobeno nejen stoupající spotřebou, ale také zpřísněnými požadavky, které přírodní vosky nesplňují. Obvykle se používají následující základní druhy vosků:

• Přírodní vosky
  • živočišné (včelí vosk, šelakový vosk, lanolin)
  • rostlinné (karnaubský, candelila)
  • minerální (parafín, ozokerit, cerezin, montánní)
• Syntetické vosky (polyglykoly, polyetylény, parafíny a řada dalších vosků s různými firemními názvy).

Chemicky lze definovat jen část uvedených vosků, např. syntetické a minerální. Ostatní druhy jsou dosti složité směsi uhlovodanů, esterů nasycených kyselin, vyšších alkoholů aj. Většina uvedených vosků se dobře vzájemně mísí a jsou-li ve směsi roztaveny a následně ochlazeny, vytvářejí homogenní materiál.

Požadované vlastnosti lze navíc modifikovat i dalšími přísadami, jako oleji nebo pryskyřicemi (kalafuna, kopál, damara). V tabulce jsou vosky seřazeny podle bodů tání shora dolů od nejtvrdších k nejměkčím. Čím vyšší teplotu tání mají připravené voskové směsi, tím jsou i tvrdší.

Základní součástí voskových směsí je parafín, který po ochlazení tuhne v pevnou krystalickou hmotu se značnou kontrakcí 11-15 objemových procent. Poněkud pevnější, ohebnější a méně kontrahující jsou mikrokrystalické vosky. Ke zlepšení vlastností parafínu se používá ozokerit nebo cerezin, který zvyšuje bod tání. Tvrdost a teplotu tání zvyšují také montánní a karnaubský vosk, opačné vlastnosti má vosk včelí, který změkčuje a zvyšuje lepivost. Důležitým změkčovadlem je i kyselina stearová nebo polyisobutylen, zato se nikdy nepoužívá stearin, který nápadně zhoršuje kvalitu vosků. Bod tání snižují i oleje.

Teplota tání a tvrdost vybraných vosků (podle Weikarta)

Většina vosků má po ztuhnutí krystalickou strukturu, ovlivňující jejich pevnost a tvarovou neměnnost voskového modelu.