Měkké nebo také rezilientní plastické hmoty jsou velice nutné k rebazování snímatelných protéz částečných i celkových. Potřebujeme je nejčastěji u dolních bezzubých čelistí s výraznou atrofií tvrdých i měkkých tkání protézního lože nesnášejících tvrdou bázi protézy. Klinické požadavky na takový materiál jsou přísné. Musí se pevně spojovat s bází protézy, musí si zachovat objemovou stálost a trvale charakter měkké hmoty. Neměl by příliš bobtnat ve vodě, měnit barvu a měl by se dát snadno zpracovávat. Musí být stálý v prostředí ústní dutiny a nesmí dráždit měkké tkáně.
Materiál, který by trvale splňoval všechny uvedené požadavky, není v současné době znám.
Měkké plasty lze získat dvěma způsoby: přidáním změkčovadel k jinak tvrdým materiálům (tzv. zevní změkčení) a výrobou měkkých směsných polymerizátů (tzv. vnitřní změkčení).
Preparáty na bázi zevního změkčení jsou nevhodné, protože změkčovadla se v ústech rychle vyplaví a hmota ztvrdne, navíc s velmi hrubým povrchem.
Směsné polymerizáty s vnitřním změkčením vznikají smísením metylmetakrylátů s jinými estery kyseliny akrylové nebo se silikony. Při jejich polymerizaci (samovolné nebo tepelné) dochází k pevné vazbě s bazálním plastem protézy a vazebná vrstva bývá pevnější než vlastní měkký plast. Vodu přijímají v množství 1-5 %, jejich funkčnost je ale také časově omezena.
V protetické praxi se stále více používají samovolně tuhnoucí preparáty aplikované přímo v ordinaci přímým pracovním postupem. Laboratorní zpracování lisovací technikou s tepelnou polymerací je relativně vzácnější.
Do skupiny měkkých (rezilientních, elastických) plastů patří následující preparáty.
Měkčené (plastické) akryláty se všemi nevýhodami hmot se zevním změkčením. (K nim patří vyluhování změkčovadla, ztvrdnutí s hrubým povrchem a s následnou infekcí.) Dodávají se jako prášek a tekutina.
Hydrofilní akryláty na rozdíl od předchozí skupiny změknou v ústech po určité době. Dodávají se opět jako dvousložkový materiál.
Oba typy akrylátů jsou na trhu jako samovolně i teplem polymerující.
Fluorované silikony (polyfosfazeny) patří mezi plasty s vnitřním změkčením a mají atomy fluoru vázány přímo na základní uhlíkový řetězec. Svou velikostí zmenšují intermolekulární síly mezi řetězci a tak polymer změkčují.
Silikonové hmoty jsou složením podobné polyadičním silikonům a jsou trvale pružné. Samotuhnoucí jsou ve formě dvou past, teplem tuhnoucí jako jedna pasta s obsahem peroxidových iniciátorů. Teplo potřebné k aktivaci se dodá v polymerátoru nebo v mikrovlnné troubě.
Tkáňové kondicionéry mají podobně jako předchozí skupina měkkých plastů chránit protézní lože a tlumit žvýkací síly. Používají se především u pacientů po chirurgických zákrocích na protézním loži. Dodávají se ve formě prášku a tekutiny. Ta neobsahuje monomer, ale např. butylglykolát, prášek bývá polyetylmetakrylát. Tuhnutí se děje fyzikální cestou a nedochází při něm k polymeraci.