Složení a výroba
Polyéterové hmoty jsou nejmladší skupinou pružných otiskovacích hmot (od r. 1965). Chemicky jsou podobné polyuretanům nebo pružným epoxidovým kaučukům.
Základní složku tvoří polyglykoléter ve formě tekutiny s relativně nízkou molekulovou hmotností a koncovými reakčními aziridinovými skupinami, které umožní při tuhnutí polyadici a zesíťování. Do formy pasty je upraven směsí plnidel, inertních olejů a změkčovadel. Jako katalyzátor se většinou používají estery kyseliny sulfonové, upravené pomocí plnidel také do formy pasty.
Před použitím se smíchá stejné množství obou past, nejlépe pomocí mísicího přístroje.
Vlastnosti a použití
Polyéterové hmoty mají z elastomerů nejdelší skladovací životnost a nejmenší objemové změny. Jako modelový materiál se používá sádra typu denzit. Pro velkou tuhost polyéteru při snímání otisku z modelu je třeba postupovat opatrně, aby nedošlo k odlomení modelů zubů (pevnost ztuhlého otisku se rovná silikonovému tmelu třídy A).
Hotový otisk je hydrofilní, což usnadňuje jeho vyplnění sádrou. Otiskuje se jednofázovou technikou v individuálních rigidních lžících z plastu nebo v konfekčních kovových, v obou případech neperforovaných. Retenci polyéterové hmoty ve lžíci zajistí vrstva adheziva.
Polyétery jsou indikovány k otiskům ve fixní protetice, především ve všech komplikovaných situacích. Jsou vhodné pro svou tuhost k tzv. fixačním otiskům v implantologii a u částečných snímatelných protéz, kotvených attachmenty, kdy se s výhodou využívá jejich tixotropních vlastností. Přizpůsobují se totiž dobře působení tlaku měkkých tkání protézního lože.
Hydrofilní vlastnosti otisku si je třeba uvědomit i proto, že může přijímat vzdušnou vlhkost a že se nesmí dlouho namáčet ve vodných dezinfekčních roztocích.