Polyadiční vinylové silikony byly uvedeny na trh v 70. letech 20. století. Chemickou reakcí tuhnutí se od předchozí skupiny polykondenzačních silikonů liší tím, že při ní nevzniká žádný vedlejší produkt a nedochází tedy k smrštění při tuhnutí.
Složení a výroba
Reakce je umožněna katalyzátory, obsahujícími ušlechtilé kovy (platina, palladium) např. ve formě kyseliny chloroplatinové. Základní látka se skládá ze dvou odlišných past, z nichž jedna má siloxanový řetězec ukončený vinylovými skupinami (-CH=CH), druhá má siloxanový řetězec s postranními skupinami H-Si-. Při vulkanizaci se koncové skupiny prvních řetězců naváží na postranní skupiny druhých.
Vzniklý hutný polyadukt je objemově velice přesný a stálý. Používané katalyzátory jsou velice citlivé na kovové soli v některých retrakčních prostředcích, které mohou nepříznivě ovlivnit rychlost tuhnutí.
Vlastnosti a použití
Hmoty se vyrábějí jako dvě pasty až v pěti různých konzistencích, dovolujících provedení všech myslitelných otiskovacích technik. Vynikají delší dobou zpracovatelnosti a po ní rychlejším tuhnutím. Vzhledem k reakci tuhnutí, polyadici, musíme počítat jen s malou, tzv. spontánní kontrakcí při tuhnutí a při ochlazení z teploty dutiny ústní na laboratorní teplotu, nepřevyšují 0,2 %. Kontrakce už dál nepokračuje.
Pružná deformace dosahuje průměrně 10 %, trvalá jen 0,1 - 0,2 %. Protože se na povrchu tuhnoucí hmoty neobjeví žádné vedlejší produkty jako při kondenzaci, lze řídkými pastami zreprodukovat detaily do velikosti 3 µm.
Hydrofilní typy, známé od 80. let, podstatně usnadnily a zkvalitnily zhotovování sádrových modelů.
Vinylové silikony se také používají jako dublovací hmoty. Dokonalé promísení zaručí použití mísicího přístroje.