Lisovací technika -plasty polymerující teplem
Formování těsta lisováním bylo během dlouhé doby užívání stále zlepšováno a získalo si při zpracování korunkových i bazálních plastů dominantní postavení - mimo jiné k tomu přispívá časová, materiálová a přístrojová nenáročnost doprovázená dobrými výsledky. Pracovní postup se skládá z řady fází, které jsou všechny pro úspěšné zhotovení protézy stejně důležité. (Nutno připomenout, že při zpracování korunkových plastů ztratila naopak lisovací technika svůj význam.)
1. Počáteční pracovní fází je zhotovení modelů. Pracovní situační model pro totální protézy má být ze sádry hydrokalového typu, pro částečné protézy a plastové korunky z denzitu. Vždy je bezpodmínečně nutné dodržet poměr V/S a nikdy nemíchat sádru odhadem. Příliš řídká sádra s nadbytkem mezikrystalické vody je málo pevná, snáze rozpustná ve styku s vodou při vyplavování vosku a hlavně je porézní. Hrubý porézní povrch se nedá dobře izolovat, izolační roztok nevytvoří hladký povrch a protéza na slizniční straně zůstává hrubě drsná. (Dráždění sliznice protézního lože bývá pak chybně připisováno vlivu akrylátů.)
Voskový model protézy musí být vymodelován co nejpřesněji a s hladkým povrchem.
2. Ke zhotovení formy - zatmelení - používáme robustní kovové čtyřdílné kyvety. Jejich obvodové stěny by měly být zásadně šikmé, před použitím uvnitř lehce naolejované k usnadnění dekyvetování. Na zhotovení obou dílů formy se má používat sádra hydrokalového typu - pro ulehčení dekyvetování ji někdy mísíme na polovinu s alabastrovou sádrou.
Formu zhotovujeme dvěma způsoby. Zakyvetování s valem bezpečně zabrání zvýšení skusu, ale je technicky obtížné, proto se univerzálně užívá druhý způsob obrácené zakyvetování, které je technicky jednodušší. Přebytečné pryskyřičné těsto při něm ale může vniknout mezi obě poloviny kyvety, a proto hrozí nebezpečí zvýšení skusu.
Kyvetování na val,
Obrácené kyvetování
Před zhotovením horního dílu formy je nutné ztuhlou sádru v dolním dílu formy řádně naizolovat: nechá se buď prosáknout vodou, nebo se použije talku. Sádra nesmí v žádném případně přesahovat na okraje kovové kyvety a zakrývat je!
3. Před odstraněním vosku z formy nahříváme kyvetu pět minut ve vodě horké maximálně 90 °C - nikoliv vroucí, protože voskový model musí jen změknout a ne se roztavit. Vosk by tak vnikl do sádry a znemožnil by její izolaci. Po odstranění vosku vcelku se jeho ulpělé zbytky odstraní přeléváním horkou vodou s přísadou vhodného saponátu, který usnadní odmaštění. Je výhodné použít přístroj na vyplavování vosku. Nakonec formu pečlivě vypláchneme horkou čistou vodou k odstranění zbytků detergentu.
4. Izolace obou dílů formy se provádí aplikací alginátových roztoků na suchý, ale dosud vlažný povrch sádry. Druhý nátěr je prospěšný, nanáší se až po zaschnutí prvního. Izolace alginátem je do jisté míry relativní, protože jeho vrstva je vždy poněkud propustná pro páru. Projevem je lehké zakalení povrchu pryskyřice, které se odstraní při závěrečném opracování a vyleštění. Přebytky alginátového roztoku nesmí nikdy stéci na vyčnívající plochy umělých zubů ani na vrstvu silikonového krému, použitého k izolaci krčkových partií. Stane-li se to, musíme je pečlivě očistit.
Naizolované poloviny formy nenecháváme dlouho stát - izolační prostředky jsou hygroskopické a přijímáním vody ztrácejí izolační schopnost.
5. Po zaschnutí izolačního prostředku a po vychladnutí kyvety začínáme se cpaním pryskyřičného těsta. Většina termoplastů se připravuje v poměru 1 objemový díl monomeru na 3 objemové díly polymeru - poměr dodržíme co nejpřesnější, nikdy odhadem. Podíl monomeru ve směsi má vliv na
a) kontrakci při polymeraci,
b) pružnost,
c) modul elasticity,
d) pevnost,
e) množství zbytkového monomeru v hotové protéze.
Čím více monomeru dáme při mísení, tím výraznější budou nevýhodné vlastnosti uvedené v a), b), e) a zhorší se vlastnosti, uvedené v c), d). K zabránění nepřesností někteří výrobci dózují už při výrobě prášek a tekutinu nebo je zpracovávají do dodávaných kapslí.
Po nasypání prášku do tekutiny směs krátce promícháme, aby vznikla homogenní konzistence, a zakrytou nádobku necháme průměrně 10 - 15 minut odstát. Po smísení má masa zprvu vzhled mokrého písku, pak se začne polymer v monomeru rozpouštět a směs se stává lepivou. Monomer se postupně zahušťuje bobtnajícím práškem, těsto nabývá plasticity a ztrácí lepivost. Monomer vniká do perliček polymeru a změkčuje je. Těsto má správnou konzistenci pro cpaní tehdy, když se přestane lepit na nástroje a dá se z nádobky vyjmout v jednom kuse. Je nutné je dobře prohníst k dosažení homogenní konzistence - nikdy to ale neprovádíme jen holými prsty, ale vždy v polyetylenové fólii.
Při obráceném kyvetování vložíme těsto ve tvaru silného válečku do dílu kyvety s umělými zuby a lehkým tlakem prstů přes fólii rovnoměrně rozdělíme po celé ploše.
Umělé pryskyřičné zuby musí být před cpaním těsta bezpečně zbaveny stop vosku nebo izolačního prostředku. Doporučuje se jejich spodní plochy před cpaním zdrsnit brouskem a lehce zvlhčit monomerem, spojení s bazální pryskyřicí bude potom daleko pevnější.
6. Lisování má splnit následující požadavky:
- zcela vyplnit formu,
- odstranit přebytky pryskyřice mezi oběma díly formy,
- odstranit velké vzduchové inkluze obsažené v těstu,
- slisováním těsta zabránit porozitě.
Lisy používáme vřetenové nebo hydraulické. Poprvé lisujeme přes navlhčený celofán nebo polyetylenovou fólii, abychom mohli zkontrolovat vyplnění formy a odstranili „zástěrky” pryskyřice mezi oběma polovinami formy. Lisování na zkoušku nikdy nevynecháváme, protože sebemenší zbytek těsta mezi díly formy znamená vždy zvýšení skusu.
Lisujeme zvolna a tlak zvyšujeme v intervalech - slisování by mělo trvat minimálně 10 minut. U hydraulického lisu je slisování ukončené, když se ručička manometru ustálí a neklesá, u lisu vřetenového tehdy, když přestanou vytékat přebytky těsta. Po opatrném otevření kyvety má dobře slisované těsto jakoby lesklý vzhled, zatímco nedostatečně slisované poznáme podle matného, světlejšího povrchu. V tom případě pak těsto doplníme a znovu slisujeme na zkoušku, u silných protéz vícekrát.
Potom pečlivě odstraníme slisované zástěrky v celém rozsahu. Postupujeme přitom rychle, aby nedošlo k uvolnění pnutí ve slisované hmotě a aby se nevypařoval monomer. Závěrečné slisování bez fólie se může provést rychleji až do bezpečného dotyku kovových okrajů obou polovin formy. Asi po 15 minutách slisovanou formu vyjmeme a sevřeme do vhodného třmenu na kyvety. Výhodné jsou takové třmeny, se kterými se kyveta vkládá už do lisu a které se ještě v lisu utáhnou.
Nejčastější chyby při lisování:
- málo pryskyřičného těsta ve formě - hotová protéza nebo její části jsou matné, porézní s bělavým zabarvením. Mohou chybět celé, zejména tenké okrajové partie,
- příliš brzo slisované těsto, které dosud nezbobtnalo, je dost tuhé a nevyplní dobře formu - následky jsou stejné jako v předchozím bodu,
- rychlé slisování s rázovým vzestupem tlaku stlačí těsto jen na povrchu a vytlačí přebytek mezi díly kyvety dřív, než je forma vyplněna a plastická hmota řádně zkomprimována. Následky jsou opět podobné, navíc vedou ke zvýšení skusu.
7. Polymerace zajistí přeměnu slisovaného těsta v konečný výrobek - protézu. Polymeruje ovšem pouze monomer obsažený v pryskyřičném těstě. Souhrn vlastností zhotovené protézy závisí na tzv. teplotním vedení polymerace.
Klasické polymerační schéma, tzv. Kulzerova polymerace - schéma Paladon, je standardem, který se dodnes osvědčuje. Polymeruje se ve vodní lázni se 2 - 3 litry vody na jednu kyvetu. Kyvety jsou izolovány od stěn nádoby, studená lázeň se zvolna zahřívá na 60 až 70 °C a tato teplota se udržuje asi 1/2 hodiny (podle jiných návodů jednu hodinu). Při polymeraci se vyvíjí značné množství tepla, a pokud bychom zpočátku zahřívali kyvetu příliš rychle nebo ji dokonce vložili do horké vody, překročil by součet tepla přiváděného a reakčního bod varu monomeru. Vypařováním monomeru pak vznikne porozita, která podstatně oslabuje hotovou protézu.
Po 30 - 60 minutovém udržování teploty maximálně na 70 °C je celá kyveta homogenně prohřátá. Zvýšíme opět přívod tepla a pomalu během 30 min. dosáhneme teploty 100 °C, kterou znovu 30 minut udržujeme. Pomalé prohřívání v celém průběhu polymerace zabrání vzniku deformujícího vnitřního pnutí, závěrečný var sníží obsah zbytkového monomeru.
K řádně tepelně vedené polymeraci patří i správné ochlazení - kyveta má vychladnout pomalu v polymerační lázni, protože prudké ochlazení ponořením do studené vody vyvolá vysoké teplotní rozdíly uvnitř kyvety a vzniklé pnutí vede k deformaci protézy.
Celková doba polymerace bez chlazení činí 2 - 2,5 hodiny. Není-li k dispozici naprogramovaný polymerátor, je dodržování detailního postupu dosti obtížné, proto se doporučuje postupovat podle varianty spočívající v pomalém dvouhodinovém zahřívání k bodu varu s půlhodinovým závěrečným varem.
Při polymeraci dochází ke smrštění o 4 - 6 %. Tento neodstranitelný následek každé polymerace se projeví většinou jen na povrchu protézy lehkým odstáváním od formy, více patrným na lépe izolované straně. Jen výjimečně při přebytku monomeru ve směsi se objeví ohraničené kontrakční laguny na povrchu a kontrakční vakuoly uvnitř protézy.
Na vzniku z praxe známé spáry mezi zadním okrajem horní protézy a povrchem formy se polymerační kontrakce podílí jen sekundárně. Vznik spáry závisí v první řadě na rozdílných koeficientech teplotní roztažnosti sádry pracovního modelu a pryskyřice - při ochlazení ze 100 °C na laboratorní teplotu se pryskyřice smrští čtyřikrát více než sádra. Vzniklá spára (prům. 0,3 mm) se sice částečně vyrovná zbobtnáním po nasáknutí vodou, ale k úplné kompenzaci nedojde. Kompenzovat se dá celý jev jen známým „zaradýrováním” zadního okraje protézy.
8. Dekyvetování, vypracování a vyleštění jsou závěrečné pracovní úkony. Vyjmutí hotové protézy z formy provádíme nenásilně, nejlépe vytlačením obsahu z kyvety vcelku, sádru odštípneme pomocí silných kleští na sádru nebo silným nožem. Při mechanickém opracování se vyvarujeme přílišného tlaku a vysokých obrátek, protože každé zvýšení teploty při opracování vyvolá deformaci tvaru a zhoršení vlastností protézy. K závěrečnému očištění po leštění nesmíme v žádném případě použít organických rozpouštědel, jako je líh nebo benzín! Ty vyvolají mikroskopické popraskání povrchu, které je výrazné zejména v částech přehřátých při leštění.
Pokud bychom k čištění užili ultrazvukový přístroj, nesmí doba jeho činnosti přesáhnout 10 minut (vývin tepla) a použít smíme jen roztoků k tomu určených.
Lisovací technika- samopolymerující plasty
V současné době zpracováváme rychletuhnoucí samopolymerující bazální PMMA jen jako materiál pro opravy protéz všech druhů nebo pro výrobu provizorních protéz. Polymerace probíhá po smísení prášku s tekutinou po aktivaci monomeru reakcí mezi peroxidem a vhodným promotorem a projeví se opět nápadným zahřátím. Materiály pro opravy protéz tuhnou asi za 15 minut od začátku míchání. Malé opravy s nepatrným množstvím užitého pryskyřičného těsta lze pro urychlení polymerace přihřát, všechny větší je ale třeba polymerovat pod tlakem (např. v jednoduchém hydropneumatickém polymerátoru v teplé vodě).
Kontinuální zlepšování vlastností samopolymerujících plastů je umožňuje používat k výrobě protéz způsobem platným pro zpracování teplem polymerujících plastů lisovací technikou.
Postup se ničím neliší, není jen možné provádět kontrolu dvojím lisováním a odpadá tepelné vedení polymerace. Odhadnout správný okamžik pro slisování je však obtížné. Během samovolné polymerace musí být protéza sevřena v lisu a po dokončené polymeraci se doporučuje kyvetu v lisu ještě ponechat, nejlépe do druhého dne. Předností protéz zhotovených lisováním samopolymerujících pryskyřic je přesnější tvar těla protézy vlivem menších tepelných rozdílů, jimž je materiál vystaven během zpracování, a také vlivem menší kontrakce. Nevýhodou je větší obsah zbytkového volného monomeru, ten se však postupně vyplaví.